Pokud jednou zavítáte do Jablonce nad Nisou, pak vězte, že jste právě vešli do brány nejsevernějších, a co se rozlohy týče, nejmenších českých hor. Horám dala jméno řeka Jizera pramenící na poměrně nepřístupném místě jižního svahu nejvyšší hory české části Jizerek, na Smrku (1124 m). Jizerské hory nejsou tedy ani příliš vysoké, přesto však odtud za jasného počasí dohlédnete až na matičku Prahu. Kdyby toto chladné, a přesto pohostinné pohoří nemělo ještě své jméno, mohlo by klidně nést i jiný název, třeba hory bukové, žulové, smrkové, mlžné, divoké, dešťové nebo snad rašelinné? Vymyslet se jich dá daleko víc a všechny by byly pro ně typické.

Rašeliniště jsou, stejně jako celá oblast hor, od roku 1968 Chráněnou krajinnou oblastí s mnoha přírodními rezervacemi, čítají stáří desítky tisíc let. Vznikla již po skončení poslední etapy doby ledové a nejmocnější vrstva jizerských rašelin dosahuje zhruba 6 metrů. Oficiálním symbolem této, znalci přezdívané, krajiny „kanadského vzhledu“ je rostlina upolín. Žlutohnědá bylinka kvete v červnu a pohled na rozkvetlé moře plné upolínů patří bezesporu k nejkrásnějším zážitkům (nejvíc si ho můžete vychutnat na tzv. Upolínové louce na severozápadním svahu Bukovce v osadě Jizerka).

O osídlení drsných pralesnatých hor víme, že už v pozdní době kamenné, tedy 2000 let před Kristem, zde žili lidé. V archeologických nalezištích (např. na Hruškových skalách v centrální části hor) byly nalezeny úlomky starých nástrojů a dalších předmětů. Později tudy vedly důležité obchodní stezky, to je známo z nálezů římských mincí. Ve 2. století n.l. byla dokonce horská soustava v severní části Čech a Moravy pojmenována jistým Ptolemaiem jako Sudety. Ve 20. století byl bohužel tento název zneužit k propagandě nacionalistických myšlenek a jeho působnost byla rozšířena na celé území republiky obývané německou menšinou. Jeho užívání je proto dodnes velmi ošemetné a citlivé, protože málokdo zná jeho pravý původ.

Krajinu Jizerských hor lze z hlediska přírodního i kulturně-historického rozdělit na čtyři části: nejseverněji položené Frýdlantsko, někdy též přezdívané jako „Země za tunelem“, bylo intenzivně obydlováno od 13. století. I přes jistou odstrčenost od zbytku pohoří zůstává dodnes územím se zvláštní atmosférou, jedinečnými památkami připomínajícími středověk i jako dřívější součást Valdštejnova mohutného impéria. Liberecko patřilo až do 19. století právě frýdlantské vrchnosti s výhodou lepší polohy. Zdejší krajinu poznamenal silný rozvoj textilního průmyslu v 17. století. Postupně zde vyrostlo několik textilních továren postavených při vodních tocích s nově vybudovanými náhony a turbínami. Jablonecko rozkládající se v jižním podhůří je pro změnu charakteristické dlouholetým prolínáním české a německé kultury, bohatou sklářskou tradicí a lidovou architekturou. Vzhled Centrální části hor s hlubokými smrkovými lesy, rašelinnými loukami a jezírky je dotvářen také uměle vytvořenými přehradami, jež přesto působí dojmem přirozených jezer. V dobách překotného rozvoje sklářství tu byly smíšené lesní porosty nahrazeny rychle rostoucími smrky, a to se stalo v 80. letech minulého století Jizerkám osudným. Vinou imisí vypouštěných z elektráren našich severních sousedů byly smrkové lesy z velké části zničeny. Musely být odtěženy, což na dlouhou dobu dopředu předurčilo vzhled této oblasti. Nutno však říci, že porevoluční snahy nadšených příznivců velmi přispěly k tomu, že se Jizerské hory opět vrací do původní podoby.

Jako každé správné hory, mají i Jizerky svého dobrého ducha a ochránce. Ten náš se jmenuje Muhu. A odkud se ten tajemný tvor, lidmi vyobrazovaný jako průsvitný přízrak nebo malá sova, vůbec vzal? To takhle jednoho podzimního dne, už je to opravdu dávno, seděli spolu krkonošský Krakonoš a orlický Rampušák na jizerských hřebenech a rozprávěli. Po chvíli si uvědomili, že tento romantický kraj s bodrými a pracovitými lidmi nemá nikoho, kdo by nad nimi držel ochrannou ruku. Pořádně se tedy rozhlédli po okolí a do oka jim padl tehdy bezejmenný kopec (dnešní Muchov), bylo odtud vidět široko daleko a mohl tedy být důstojným vládcovským místem. Starší a zkušenější Krakonoš začal čarovat. Nejprve se na hory snesla mlha, pak vítr přešel ve vichřici a lomcoval celým okolím. Pojednou mlha klesla a otevřela se skála. Uprostřed vzniklé jeskyně stála průsvitná postava spředená z mlh a oděná do modrého pláště s knoflíky z jizerského safíru. Voněla jehličím a měla dlouhé prsty podobné bukovým kořenům. Vládci sousedních pohoří byli se svým dílem spokojeni a náležitě svého nového kolegu poučili o jeho povinnostech. Když už se chtěli rozloučit, vzpomněli si náhle, že duch nemá žádné jméno. Co dělat? „Muhúúú“, ozvalo se soví zahoukání odkudsi z hlubokých lesů, a tak ho pojmenovali Muhu. Od těch dob bdí Muhu nad životem lidí i zvířat, nemůžete ho však nikdy spatřit, poněvadž na sebe umí brát nejrůznější podoby a v případě potřeby se dokáže učinit i neviditelným. A protože mu dali vzniknout na podzim, traduje se, že i když jsou hory krásné ve všech ročních obdobích, zdaleka nejkrásnější je v Jizerkách melancholický podzim.

Jak známo, Jizerské hory mají ještě jednoho „ducha“, kterým je bohatá sklářská historie prostoupená celou krajinou, jež se právem pyšní přízviskem „skleněné království“. První sklárny se v místech bohatých na dřevo objevily už ve 14. století. Zlatá doba jizerského sklářství však začala až o dvě století později. Nejvíce hutí bylo vždy na Jablonecku. Patřily známým sklářům Wanderům a Schurerům, později je skoupili Kittelové. V druhé vlně rozvoje skláren v 18. století zde naplno rozvinuli svoje podnikání Čechoameričané Riedlové, kteří přesunuli výrobu z domácích hutí do nově vybudovaných podniků. Horským chalupníkům pak zůstala domácí výroba bižuterie. Na přelomu 19. a 20. století se tak Jizerky stávají jednou z nejvýznamnějších průmyslových oblastí rakousko-uherské monarchie. Ruku v ruce s bohatstvím plynoucím do kraje se naplno rozvinulo pašeráctví, do něhož byla zapojena většina chudšího obyvatelstva. Pašovalo se leccos: od cukru přes sklo a tabák, až po střelný prach. Lidé v té činnosti nespatřovali nic zlého, chtěli si jen trochu přilepšit, přesto vrchnost pašeráky neúprosně pronásledovala a tvrdě trestala.

BRAMBERK	ČERNÁ STUDNICE

Hory se také stále více zaplňovaly turisty, většinou pány z kraje, kteří se doslechli o krásách „skleněných hor“. Záhy vzniklo několik turistických spolků, jež v hustých lesích s nedostatkem vyhlídkových míst a možná i v touze vyniknout nechaly vybudovat vlastní chaty a rozhledny. V dobách největší slávy jejich počet dosahoval úctyhodných 33, řada jich však byla postavena ze dřeva a zub času jim dal zaniknout. Přesto mají Jizerky dodnes nejvíc dochovaných a většinou veřejnosti přístupných vyhlídek ze všech pohoří v České republice. Dvorním architektem několika z nich byl známý Robert Hemmerich, jehož typický rukopis na robustních secesních stavbách, nejen rozhlednách, ale i zhruba 500 budovách v Jablonci a okolí, pozná i laik. Nejstarší a nejhezčí rozhlednou je Štěpánka stojící nad Příchovicemi, její stavba byla zahájena již v roce 1847 knížetem Camillem Rohanem. Váže se k ní pověst, podle níž kníže stavbu zastavil na varování cikánské hadačky, která mu předpověděla, že zemře hned po dostavbě. Její proroctví se skutečně naplnilo, kníže zemřel měsíc po dokončení věže. Nejstarší železnou vyhlídkou je 11 metrů vysoká Slovanka nacházející se mezi Lučany n.N. a Janovem n.N. Výhled z bachraté hemmerichovské věže Černé studnice je velice působivý, turista může dohlédnout až na Trosky či Skalní město v Českém ráji. Věž tyčící se majestátně nad Novou Vsí n.N. byla vždy hlavním turistickým magnetem Jablonecka a na počátku 20. století byla ze všech nejmodernější: zavedené ústřední topení, telefon, dokonce i půjčovna saní. Za zmínku stojí též další hemmerichovské dílo Bramberk v obci Maxov nebo hrabětická Královka v těsné blízkosti Prezidentské chaty (ta je dnes majetkem Kanceláře prezidenta republiky).

K tváři Jizerských hor patří neodmyslitelně i přehrady připomínající uprostřed smrkových lesů severská jezera. Byly vůbec prvními přehradami budovanými na počátku 20. století v Čechách poté, co katastrofální povodeň v roce 1897 značně poškodila jizerské podhůří. Dvě největší – Josefodolská a Soušská jsou nyní využívány jako zdroje pitné vody pro Liberec a Jablonec n.N. Jablonecká je unikátní tím, že byla postavena přímo ve středu městské aglomerace. Spolu s dalšími čtyřmi jizerskohorskými nádržemi – Libereckou, Mníšeckou, Mlýnickou a Rudolfovskou slouží ke koupání. Přehradou s nejpohnutější a nejtragičtější historií je určitě Protržená. Kvůli nestabilnímu podloží byla špatně vyprojektována a ani ne rok po kolaudaci došlo k jejímu protržení. Lidé žijící v přilehlé obci Desná však blížící se padesátiletou vodu podcenili a i přes varování zůstali ve svých obydlích. Následky byly katastrofální: 62 mrtvých, zranění, obrovské materiální škody, patrné dokonce až v Mladé Boleslavi. Přestože se soudní spory táhly celých 15 let, nebyl nakonec nikdo odsouzen. Od roku 1996 je přehrada kulturní památkou.

Málokdo také ví, že na několika místech Jizerek se nacházejí minerální prameny (nejznámější je libverdská a vratislavická kyselka). Hory byly v minulosti poměrně populární lázeňskou oblastí, jejich největší rozmach byl zaznamenán v 19. století. Významný podíl na něm měli již zmiňovaní skláři Riedelové, kteří štědře podporovali tuto bohulibou činnost. První vanové lázně vznikly na Mléčné studánce v Kořenově, další vyhlášené lázně byly provozovány v Jabloneckých Pasekách (dnes kompletně zrekonstruovaná budova Domu seniorů) a také Jablonec, Liberec, ba i malá obec Desná a některé další měly své lázeňské domy. Po 2. světové válce bohužel lázeňská tradice v těžkých dobách zanikla, a teprve v dnešní době zaznamenáváme návrat k přírodnímu horskému léčitelství.

Kdyby hory nebo Muhu, pokud ho dnešní uspěchaná doba nevyhnala, mohli vyprávět, dozvěděli bychom se o tom tajemném a romantickém místě posetém roubenými chaloupkami, sto let starými mačkárnami skla, starobylými kostelíky, kapličkami, svéráznými muzei a pomníčky připomínajícími historické události a dávná lidská neštěstí daleko více. Kdo pil z průzračných dřevěných studánek, kdo s oblibou odpočíval na poutním místě u pramene řeky Nisy, kdo sázel památné stromy, kdo objevil tajné jeskyně či neobvyklé skalní útvary? Je snad Kittelův dům v Šumburku (dnes Krásná) opravdu prokletý a byl jeho majitel dr. Kittel skutečně „ďáblovým“ doktorem? Je pravda, že se kovář Kunze upsal vlastní krví ďáblu oplátkou za bohatství a nadpřirozené schopnosti a scházel se s ním u Brechschmiedovy kapličky v Lučanech? A jak to bylo s Hnojovým domem na Jizerce, vyhořel nešťastnou náhodou, nebo tomu snad někdo pomohl? Těmito a spoustou dalších pověstí jsou hory opředeny a je jen na vás, zda jim uvěříte. Věděli jste třeba, že sem často a rád jezdil prvorepublikový kancléř JUDr. Šámal, jenž pobýval na loveckém zámečku na Nové Louce? V Jindřichovicích p. Smrkem pro změnu nějaký čas bydlel vynálezce lodního šroubu J. Ressel se svým otcem. Slyšeli jste o tom, že těsně po 2. světové válce byly v tehdejších riedlových sklárnách vyráběny první televizní obrazovky? Ještě předtím byly v Tanvaldě prováděny několikeré pokusy s přenosem obrazu na dálku a v roce 1948 se podařilo zachytit televizní signál z Prahy. Jaká by to byla škoda, kdyby se po skončení 2. světové války naplnila představa tehdejších mocných a veškeré tradice spolu s bohatou historií by byly odsunuty spolu s většinou původního německého obyvatelstva. Obrat k lepšímu nastal až v 60. letech minulého století, kdy se lidé bez možnosti vycestovat ze socialistické republiky vrátili do pozvolna chátrajících domků a roubenek a rozvinuli naplno v Čechách tak oblíbené chalupaření.

Jizerské hory nabízejí perfektně značené a udržované turistické stezky, dokonce i trasy pro vozíčkáře rozdělené do tří kategorií podle náročnosti. V zimě desítky kilometrů upravovaných běžeckých tratí, Jizerská magistrála je od roku 1984 systematicky upravována za použití mechanizace a čítá takřka 90 km. Pro milovníky sjezdového lyžování jsou k dispozici četná střediska s více či méně náročnými sjezdovkami. Nejpopulárnějšími jsou určitě Bedřichov, Tanvaldský Špičák, Albrechtice v J.h. nebo Kořenov. Avšak zároveň je tato „továrna na zdraví“, jak jsou hory v současnosti přezdívány, ideálním místem pro ty, kteří hledají klidné místo pro odpočinek, relaxaci a návrat duševní pohody.


Text: Klára Matoušová.

Zpět na hlavní stránku, ubytování, lázně